On mi napsal... Já umřela... 9.1.2017

9.1.2017

Snídaně - Křehký chlebík s pažitkovou pomazánkou (1ks)

Oběd -

Večeře -

Tekutiny - ovocný neslazený čaj

Pohyb - 1 debilní hodina běhu na páse, která mě málem složila.

• Musela jsem zároveň přestat se svými třemi 30 denními výzvami, jelikož už jsem jednoduše měla tak málo síly, že už to nešlo. Teď to tedy nahrazuju o něco méně intenzivnějším posilováním, které zvládám. Zůstala jsem dřepů, sedů lehů a podobných prkotin, které dělám podle vlastních sil.

• V celém článku je až vyčerpávající text o tom, jak se můj život stává nekonečně příšerným... YEEY. Mám se dnes jednoduše opravdu na nic. Přešlo na mě zpět to všechno BLUE a nechce jít. Já už vlastně ani nevím, proč jsem smutná. Asi je to tím, že už asi nevím, co vůbec dělat. Dneska mi máma zatím vnutila snídani. Jeden chlebík s pomazánkou ještě jde. Přišla jsem si strašně, tak jsem zůstala ve škole o hodinu víc a šla běhat do školní posilky. Myslela jsem, že už ani nedojdu domů. Stejně jsem ještě musela s kamarádkou na nákupáku vybírat stíny pro ní na maturák. No drogérka je hned naproti obchodu, kde dělá můj drahý Ex... Hádejme tedy, koho jsem dneska viděla a kdo viděl mě... Ten moment, kdy jsme se na sebe dívali byl tak krátký a mě přišel snad nekonečný. Odešla jsem. A měla jsem odejít nadobro, jenže...

---

Mám pocit, že už tě znovu nepřežiju...

Ano, ještě jsem se nepřiznala, že jsem se opět pustila do těch temných vod. Byl to necelý týden, co jsem se plně odprostila od svého ex, nehledala jsem ho v davu, nečekala na zprávy, vypnula na něj upozornění. Řekla jsem, že takhle dál nemohu a nechala ho s tím, že prostě nemohu dělat, že jsme kamarádi, jelikož mezi námi zůstalo tolik otázek, na které mi nikdy stejně nejspíše odpověď nedá. Abych ho konkretizovala... V mojí knize (čti to, co ani na Wattpad nedám) je pojmenován jako Ethan. Takže od teď asi zkratka E?

Napsal mi v minulý pátek. A já odepsala. Nebylo to nic srdceryvného, co by se snad dalo shrnout do "Nemohu bez tebe žít," Ten večer na mě myslel, a prý nebyl ani opilý. Přemýšlel nad tím, jak jsme se seznámili, nad tím co jsme společně prožili. Ještě před týdnem bych všechny tyhle vzpomínky jednoduše vyměnila třeba za žvýkačku, ale teď nevím. Já zároveň přemýšlela nad tím, co tvrdí jeho pošahaná ex. Už jsem to jednou řešila a snad i myslela, že to je pravda, přitom si to celé vymyslela. Jenže mohu si to myslet i teď. Sám tedy řekl, že nic takového nemá za potřebí a s jeho momentálním podivným obdobím, kdy je schopen jít jen na pivo s kamarády, podívat se na nudný díl Stargate a jít spát... Eh... Sice si nejsem jistá, ale podle mého v tom není ani pravda a není to ani lež. Je to divné.

Nejen, že na mě myslel, ale prý mu i chybím. V tu chvíli mě píchlo u srdce. Přesně tohle jsem chtěla slyšet, vidět, číst. Dvě slova "Chybíš mi" následně doplněny "Chci tě vidět"... Rozbrečela jsem se. Jako už bych asi stejně nic neuměla. A má to asi jediný důvod. Nejsem si jistá, co vlastně cítím... Asi stále k němu cítím tu spalující touhu a lásku, ale zároveň je to strach, že se opět spálím, co mě drží dál. Mám pocit, že jsem přestala v něco jako v lásku věřit. Jako by se to stalo sprostým slovem.

Ten den jsem mu napsala, že si možná najdu na něj během týdne čas s myšlenkou, že si třeba už ai nevzpomene. Nevím, zda ho chci vidět. Nevím, zda ho naproti sobě ještě zvládnu vydržet, aniž bych neumřela na místě. Odpověděl prosté "Budu rád". Přišlo mi to v tu chvíli tak nekonkrétní. Co pro něj ještě znamenám. Vím jistě, že mě nemiluje, sám to řekl. Zároveň ale řekl, že by se to mohlo změnit. Moc dobře vím, o čem mluví. I já sama kdysi lhala, že ho miluju. Jenže já si lásku k němu vypěstovala z obyčeje. Byl moje světlo ve tmě. Zaháněl mé deprese. Komu jinému bych snad měla dát svůj život, když ne jemu, bez něj bych tu už možná nebyla. Předtím, než jsem ho poznala, jsem byla na absolutním dně, že jsem přemýšlela nad sebevraždou. Jednoduše jsem to viděla jako nejlepší možnost. Cítíla jsem se tak nechtěná a nemilovaná, že jsem ztratila lásku k sobě. Ztratila jsem posledního člověka, o kterém jsem si byla jistá, že mě miluje - sebe. Ano, mám svou rodinu, ale s tou jsem v tu dobu měla vztahy tak na hraně, že jsem měla pocit, že mě nenávidí. Přišel E. Život se stal tak nádherným a já doufala, že už tomu tak bude napořád. Byli jsme tak sehraní. Nepotřebovali jsme ta trapná slova, která vyjadřují lásku. Nebylo podstatné říct "Miluju tě," věděli jsme to. Přesto jsme na sebe narazili. Nesnášel můj humor a mou potřebu si dělat ze všeho srandu, mojí nerozvážnost a v určitých ohledech nedospělost, ale co by mohl čekat od holky, které bylo čersvých osmnáct. Já na něm zase nesášela vážnost v těch samých ohledech. Je mladý a myslí tolik do budoucna. nesnášel, když si dělám srandu z něj. Nesnášel, když si delám srandu ze sebe. Já nesnášela, když se v tomhle ohledu nemohl zasmát. Ty věty jsme sdíleli my. Slyšely to jen naše uši. Mohli jsme se smát tomu, jak hloupí jsme. Ošklivý, příšerný, přesto by to byl jen vtip... on to nepochopí. Drželo mě to zpět. Jeden čas jsem ani nechtěla mluvit, abych neřekla něco, co by ho třeba urazilo. Částečně nejspíše ani nesnášel mou otevřenost. Nikdy mi nebylo nic tabu, mohla bych mluvit o čemkoliv. Nejspíše jsme nebyli tak dobrý pár.

Řekl, že k němu nemám respekt a přesto mohu říct, že jsem k nikomu jinému neměla větší. Byl pro mě vším, dávala jsem mu to denně najevo. Malé hloupé řeči, povzbuzení a zájem. Zajímala jsem se o něj, chtěla jsem znát všechno. Sám s tím nikdy neměl problém, vždy mi vyprávěl o čemkoliv.

Maybe I loved him too much...

A přitom byl vždy ta něžnější a poetičtější duše on, ač se to nikdy nezdálo.

A teď přemýšlím, zda tohle vůbec má smysl. Bylo mi nejspíše momentálně týden bez něj lépe. Proč bychom měli udržovat kontakt? Pokud nás tohle nedá do pořádku, je to jen hloupá ztráta času, které budu litovat.

Zkušenost je to, co dostaneme, když nedostaneme to, co jsme chtěl.

Novomanželský tanec je blbost?

Dnes jsem zároveň přemýšlela nad tím, jak moc velký snílek nejspíše jsem. Vyprávěla jsem kamarádce o jedné reálii z čáranic, co se snaží tvářit jako kniha, kterou píšu, jednalo se o ulici Chelsea Ave. v Los Angeles. No nebudu detailovat. Chelsea Hotel původně od Leonarda Cohana jsem si vždy přála mít jako píseň, na kterou budu jednoho dne tančit svůj novomanželský tanec s nastávajícím (který samozřejmě neexistuje), zamilovala jsem se zároveň do verze od Lany del Rey, což je mimochodem má nejoblíbenější... Nemohu to ani nazvat zpěvačka... Ona je pro mě světlo deprse, ty texty jsou tak poeticky depresivní a skoro s každou písní se dokážu alespoň trochu ztotožnit. Když se to dozvěděl můj už momentálně ex E, slíbil, že to bude naše píseň... No a teď pointa... Má kamarádka prostě prohlásila, že je thloupé mít něco jako vybranou píseň svatebního tance! Najednou jako bych v koutě duše zaslechla rozbití skla.

Vůbec se mi nechce v pátek obléknout do šatů a jít podporovat nejlepší kamarádku na maturák. Děsím se toho špatného pocitu. Ale dneska jsem šla snad poprvé v životě do školy s tričkem zastrčeným v kalhotech a ani jsem ze sebe neměla špatný pocit. Měla jsem se náhodou podle mě dobře. Konečně jsem se cítila lépe.

No stejně mám před sebou ještě dlouhou cestu...

Jinak děkuji za všechny pozitivní komentáře opravdu mi holky pomáháte! Samozřejmě vás hodlám taky podpořit. :)