2.1.2017

Snídaně: bílý jogurt Hollandia a banán

Oběd: rýžové nudle s hráškem

Večeře: -

Pohyb: -

Tekutiny: čaj, coca cola zero

Jsem jednoduše příšerná...

Dneska mám šíleně velkou depku...

...

fakt dost velkou...

...

Jsem tlustá, zbytečná a nechtěná...

---

Dneska jsem se probrala s fakt nateklou rukou, mám na ní štípance a pořádnou alergickou reakci, dostala jsem na to nějaký krémík. Skvělý...

Dneska bylo u nás vysvědčení a naše třídní se po 14ti dnech poroučela do školy. Konečně jsem dostala zpět mou vyřízenou žádost, která byla již vyřízena 20.1., dnes je 2.2. Na papíře je napsáno, že mám příští úterý komisionální zkoušku ze zemáku, na který jsem v rámci seminářů v pololetí teď přešla. Takže protože moje třídní chyběla a nikdo mi to nebyl schopen dát či oznámit, mám místo 14cti dní jen 5 dní na naučení se látky z minulého pololetí...

Zároveň jsem byla neklasifikována z matiky a budu dělat komisionální i z ní, jelikož si to má skvělá třídní přeje. Měla jsem být neklasifikována z dalších 5ti předmětů a učitelé mě zasypali termíny, že jsem matiku odsunula na poslední týdny no a hádejte, kdo chyběl... Takže teď se těším na zkoušky... Máma mi řekla, že za ní zajde a patřičně se s ní "domluví"... Takže snad mě nechá doplnit ty tři známky, co mi chybí a žádné zkoušení nebude...

Jsem nervama v prdeli a už toho mám plné zuby. Matka navrhla, abych s tím tenhle rok sekla a dala se na léčení, ale já stále nevím. Mohla bych jednoduše třeťák opakovat a být ve třídě s mou kamarádkou, ale twl. Já chci už co nejdřív z té školy spíše vypadnout... Takže to vypadá, že zase budu muset jen šprtat a šprtat... Zároveň mám posunutou plasmu hned na ráno, takže mi máma oznámila, že jestli jdu hned v osm ráno, musím dnes jíst a zítra ať už si dělám co chci. Tak asi budu muset dost cvičit :DD

Dneska jsem jaksi přemýšlela nad svou existencí a dospěla k naprostému ničemu. Asi se jen pořád lituju, ale ještě stále nejsem na nic psychicky připravena a mám pocit, že už to moc dlouho nebudu zvládat. Bolí mě u srdce při pomyšlení na to, že jsem ztratila vše, co mi jaksi dělalo radost. Ztratila jsem přítele, přátele, dobré známky, práci a dokonce i sama sebe. Ne, sebe jsem nenáviděla už dříve. Kdysi jste mi psaly některé komentáře, že se nemám ráda, že bych měla a podobně. Jenže to je jako říct anorektičce, aby se jednoduše najedla. Deprese a pocit méněcennosti je propast, ze které je vážně obtížné dostat se.

Možná by !i bylo lépe, kdybych byla stále obklopena těmi, kteří na mě nedají dopustit, jenže tito lidé neexistují. Mám pocit, že jsem jednoduše všechny přestala bavit. Moje nejlepší kamarádka si našla jinou. pro Daniela jsem byla jedinou a teď neznamenám nic, v práci mě jednoduše nahradili. A došlo mi to. Jsem jednoduše skvěle nahraditelná. Jsem panenka, která když už po nějaké době není tak zajímavá, jednoduše mě nahradí jiná. Jak tohle má člověka udržet při životě, když!u ostatní denně ukazují, že jeho existence není důležitá. Přijdu si příšerně nezajímavá a mám pocit, že o mě nikdo nestojí.

Ano nenávidím se, protože mám pocit, že nejsem ani dost dobrá pro to. aby mě někdo trpěl delší dobu ve svém životě. A přitom jsem ráda ve společnosti... Nenávidím díky tomu každý centimetr vlastního těla a dokonce každý kout vlastní mysli. Všichni si raději najdou někoho lepšího. Jak mohu být pro sebe dostatečně dobrá, když nemám nikoho, kdo by mi připomínal, jak výjimečná jsem? Protože díky těm, kteří mě jednoduše nemají rádi ani já sma sebe nedokážu povzbudit. Zmizelo mé sebevědomí, zmizel můj pocit jedinečnosti... Zmizel můj smysl.

Mám pocit, že už to dlouho nezvládnu. Nezvládám poslední dobu ani dietu, díky depresím buď nejím nrbo se fakt cpu. Jednoduše už nevím, co mám dělat. Připadám si na vše sama a nikdo by neměl být sám. Proč mě nikdo nemá rád? Proč jsem vždy navíc a nedůležitá součást? Nemyslím si, že jsem člověk, který si něco takového zaslouží, tak proč mě prohání neustále tyto myšlenky a skutečnost? Někdy mám chuť se vším seknout. Sepsat rozkošný dopis na rozloučenou a skončit, protože mám pocit, že je tohle horší než smrt a už nechci další takové dny. Nikomu ani nevadí, že v jejich životě nejsem. Nikdo mi od pondělí nenapsal, nikdo mi nezavolal, nikdo si se mnou jen tak nepovídal, když tedy nepočítám Léňu, která je momentálně jediná osoba, která se mnou má chuť jen tak komunikovat.

Denně projíždím Tumblr a nezastavuju se pouze u thinspa. Láme mi srdce, když vím, že je tolik lidí na světě, co sdílí stejné nebo i horší myšlenky. Vždy si nad tím pobrečim a usnu. Probudím se do dalšího příšerného dne a celé se to opět opakuje, vzbudím se tlustá nechtěná a zbytečná.

Nechci být tlustá, zbytečná a nechci být nechtěná... Začnu s tím nebýt tlustá...

Ztratila jsem teď odpoledne naprosto chuť k jídlu a řekla si, že jednoduše nechci pozřít ani sousto. A jestli někdy umřu, budu alespoň hubená, vychrtlá a šťastná, že jsem dokázala něco, co...

Já nevím, ani hubnutí mi nejde. Hrozně se stydím doma cvičit a teď jsou neustále všichni doma, už nutně potřebuju jiné počasí, musí být alespoň teochu příjemněji, chci běhat... nebo dělat podobné činnosti venku. Sama... Jestli o mě nikdo nestojí, asi mi nezbývá než se jednoduše zabavit sama. Však mít rande sama se sebou nemůže být tak těžké, ne?

Prostě už jsem na dně... Je mi děsně kvůli maličkosti. Dneska jsem se rozbrečela, když jsem upadla na chodníku. Prostě jsem začala brečet, že jsem tak nešikovná a spadla. Prostě už mám všeho hrozně moc a už ani nevím, jak si pomoci...

Mám hlad... Ale chci být hubená, chtěná a šťastná...

Mea