Go ahead and cry little girl...

Upřímně jsem ani nečekala, že bych někdy napsala byť snad alespoň jeden další článek, tak či onak, mě to dneska ve vaně prostě jen tak z ničeho nic chytilo - obnovím blog. Myslela jsem, že na to pak během dne zapomenu, ale nezapomněla. Sedím teď na posteli, na nohách hezky tepnoučký ponožky, venku můj britský nejbrhůd a už jsem dávno měla spát, ale jednoduše mi to nedalo.

Většina z vás, co tohle čte nejspíše nemá páru, kdo jsem, co je tohle za blog, proč a další zbytečný otázky.

Takže ahoj... (přesně takhle před skoro dvěma lety začínal můj úplně první článek, který už si hezky s těmi ostatními hoví ve smazaných)

Jsem Meavinka, Mea, Meave, M, je to na tobě. Za necelých 14. dní mi bude 20 let a tenhle blog mám už skoro 2 roky. Od té doby se hodně stalo a rozhodně většina z toho dokonce i neměla zrovna negativní vliv na můj život. Upřímně nečekala jsem, že třeba oslavím dvacáté narozeniny poměrně šťastná. Upřímně myslela jsem si, že to do té doby už konečně natrvalo zabalím. Světe div se, stále dýchám.

Takže pokud jsi nový či starý známý - VÍTEJ...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kdysi dávno jsem psala články naprosto zlomená, měla jsem bolavé srdíčko, sebevědomí nikde, chtěla jsem umřít a ana byla moje spása. Dneska je všechno poměrně jinak.

Pomalu už si ani nevybavuju jméno kluka, díky kterému tohle všechno začalo. Ono to je to jedno. Po něm už jsem si nikdy k žádnému klukovi, chlapovi whatever (komukoliv se žížalou mezi nohama) nevypěstovala důvěru, střídala jsem je jako na běžícím páse, nehleděla na věk, nehleděla na nic, stejně to nikdy nevydrželo. Až jsem minulý rok přibižně koncem září poznala jednu holku. Byly jsme fakt dlouho kamarádky, Bydlely jsme od sebe půl republiky a byl to vztah, který jsem nikdy nezažila. Vzápětí jsem zjistila, že vídat se fakt minimálně mi vyhovuje. Respektive samozřejmě bych se s ní vídala více, ale tohle mi taky stačí. Teď už jsme spolu od února a konečně jsem vztahově uspokojená.

Okej so... Proč tedy tenhle blog?

Jo, to je dobrá otázka. Jádrem celého problému byl nešťastný toxický vztah, který už teď neexistuje, tudíž by bylo možná lepší hnout se dál. No bohužel něco přes ty měsíce stále vydrželo - moje špatné stravovací návyky.

Odmaturovala jsem, odstěhovala jsem se, ale tohle všechno jsem si vzala s sebou. Zažila jsem od doby tohodle blogu období, která jsem původně nikdy nezamýšlela. Začala jsem mít bulimické sklony, brala všechno do extrému včetně několika denních hladovek, braní laxativ. Jsem možná ztracená, myslím, že to vlastně nemá žádnou cenu, ale já jsem asi natolik ztracená, že si říkám "NO CO".

Momentálně žiju v Británii. Žiju život, který jsem si vysnila kdysi dávno, když jsem si v patkácti řekla, že bych chtěla okamžitě vypadnout. Jenže nevím, zda to není začátek toho, co jsem si vždy bála přiznat. Moje máma mě vždy kontrolovala a díky ní jsem nikdy nebyla naprosto absolutně přisná, nedodržovala jsem tak drastické diety, protože se to někdy doma jednoduše nedalo. Ale teď? Žiju sama a je na mě samotné, co vlastně od života chci.

Tak či onak dokud si v životě neudělám jasno, držím se toho, co jsem se naučila. Můj život, můj hřích, ale co se dá dělat...

Takže ať už nový či staří, myslím, že najdeme nějakou tu cestu k sobě... :)