05.09.2018

Naprosto netuším, kdy se tenhle článek vůbec ukáže na blogu vzhledem k problémům, které má momentálně blog.cz při přecházení na jiný server. Celý den se mi jako nejaktuálnější článek zobrazoval jeden starší a celkově celé to vypadalo jako blog před cca měsícem. No nic, co se dá dělat, dokonce jsem psala i na blog.cz, abych věděla, jak se věci mají, tak snad to nebude trvat dlouho a vše začne fungovat tak, jak má. No a teď k tomu, jaký vlastně byl den.

(94kcal)

· Polotučené mléko (86ml) - 41 kcal

· Pufovaná pšenice neslazená (16g) - 53 kcal

(234kcal)

· Slepičí instantní polévka(300ml) - 66 kcal

· Hrášek mražený (80g) - 75 kcal

· rýžový chlebíček (10g) - 27 kcal

· Strouhaná mozarella (20g) - 66 kcal

(143kcal)

· Salát iceberg (100g) - 16 kcal

· kuřečí maso (60g) - 102 kcal

· kečup jemný Mikado (20g) - 25 kcal

(?kcal)

· domácí cupcake plněný Nutellou s máslovým krémem (?) - ? kcal

(Většina z toho vyzvracená)

---

...

DEN BYL NAPROSTO NA NIC

...

A tím nemyslím z pohledu jídla, to mi zas tak děsné nepřišlo, jenže na mě nějak dopadá všechno ostatní a můj život se zase začíná lehce zatemňovat a tak nějak odmítám někam zase chodit. Myslela jsem, že tyhle časy jsou pryč a začnu se chovat alespoň trochu společensky, ale jak je v tom odmítání jídla a podobně, bojím se jít ven, abych si náhodou nedala něco, čeho bych mohla litovat. Zažívám opět období absolutní méněcennosti, ostatně nemám u sebe už dlouho nikoho, u koho jistě vím, že mě má rád. Všechno tohle jsem nechala patnácet kilometrů daleko a dělám, že je to stále fajn. Jo je to fajn, nechybí mi můj předešlý život v Česku, byla jsem šíleně na dně a tohle tak moc potřebuju, jenže co tady mohu dělat, když příjdou chvíle jako tyhle? Nemám tak dobré přátele, abych se na ně obrátila, většinu těch, se kterými jsem někdy někam šla, jsem už pak v životě neviděla. Moje kamarádka němka se na mě nejspíše vykašlala, ostatně jsem si říkala, že je divné, že se se mnou někdo dokáže bavit. Nedokáže. Takže jsem asi na další dny sama sobě poměrně melancholickou společností. No nevím, někdy se mi ani z těhle nálad nechce, jsem si až masochisticky jistá, že se mi to v jednom směru líbí.

Jsem divná?

Tak či onak potřebuju zítra začít s plánem. Denní plán, týdenní plán, plán na měsíc, jakmile nemám nějakou organizaci, vypadá ten můj život až šíleně hekticky. Doteď tomu tak bylo, co jsem sem před necelými třemi týdny přijela a dost už trpím. Jenže jsem zatím nebyla tak seznámená se vším, abych si něco mohla naplánovat, ostatně jsem čekala, až na to budu mít přes den klid, konečně mi obě děcka chodí do školy.

Musím začít seriózně myslet na prachy, poslední týdny jsem byla fakt na suchu, co se pěněz týče a štve mě to. Na druhou stranu teď už to bude lepší. Musela jsem přítelkyni koupit letenky, protože má na kartě limit a nešlo jí to změnit. Heh, takže jsem postrádala tenhle týden dost cash. Jedna věc je ta, že každý měsíc dávám krásných 40 liber stranou za splátku mobilu a dalších 20 liber za účet za telefon. Od října k tomu přibude i účet za Apple music nebo Spotify a stále si nejsem jistá jak moc k životu potřebuju Netflix. Asi ho ale odebírat přestanu, deset liber navíc měsíčně se stejně hodí.

No teď jsem dost emocionálně vyšťavená, mám chuť brečet, začínám mít zvláštní pocit, že se mnou nejsou spokojení. Tedy je to jen pocit, ale někdy si připadám jako debil, když na něco zapomenu, nebo prostě jen blbě rozumím. Moje angličtina není vůbec špatná, ale hej, někdy to prostě ujede... Navíc jsem teď lehce naštvaná, protože mi nepřišly peníze a to jsem si dneska chtěla odbarvit hlavu a zajít do města koupit nějaký krém na pleť, protože už mě štve, jak šíleně děsnou pleť mám, i když je mi dvacet. No ale zpět k problému. Nevím no, štve mě jejich vybíravost, neschopnost ulidit si po sobě nic, nechápu, jak to jako ty přede mnou dělaly, protože očividně tohle tolerovaly, i když to jasně neměly v popisu práce. No nic, ostatně všechno to byly podivné holky z Francie, která je sama o sobě divným místem.

A v poslední řadě jsem dneska naznačila přítelkyni, jaký mentální problémy mám, prostě jsem to na ní všechno jmenovitě vybalila. Nikdy předtím jsem to ostatně nikomu neřekla, nevěděla o tom ani moje máma, ostatně byla jsem dospělá a vědět o tom nemusela. No a dnes jsem své přítelkyni řekla o tom, jak se neustále cítim méněcenná, melancholická, řekla jsem jí o sebepoškozování (jsem skoro 3/4 roku clean a naposledy to bylo 18.01), přiznala jsem se jí ke splonům k ED. Řekla jí prostě úplně všechno a její podpora... No nevím, ale v životě jsem nezažila někoho, kdo by se tak zajímal a staral, někdy nechápe, jak mě může snášet, jsem děsná blbka a nehorázná kráva... Já si jí jednoduše nezasloužím, ale alespoň mi zvedlo náladu vědět, že ona tam pořád někde je a třeba klidně i jako jediný člověk na planetě na mě myslí. A to je to nejhezčí.

Snad jste měly lepší den. Mějte se pěkně ;)