Homeless?


Takže jak je jasné, karma mi opět dává sežrat, že jsem špatný člověk, protože jsem momentálně bez práce a v neděli budu i bez jídla a střechy nad hlavou. A teď si jednoduše nedělám srandu, všechno je v naprostých sračkách a já vůbec netuším, co budu dělat. Mám čas do neděle, ale i tak se bojím, že si do té doby jednoduše nic nenajdu a prostě chcípnu. Na druhou stranu dost přemýšlím o tom, že zrovna tomu bych mohla jednoduše dopomoci. Tedy alespoň bych chtěla. Chtěla a neudělám to. Moc moc bych chtěla, ale ani plakat nemůžu. Dívám se na obrazovku naprosto klidně, bez jakékoliv emoční exprese. Nic. Jen tu tak sedím a vlastně nejsem ani překvapená, že se tohle vlastně stalo, smůla se mi ostatně lepí na paty celý život a neúspěch jak by smet. Jednoduše ať dělám, co dělám, zdá se, že to prostě vždycky skončí naprosto katastrofálně. Moje sebevědomí je snad ještě níže než pod bodem mrazu a přeju si prostě skončit tohle všechno, protože mám pocit, že jestli nezvládnu tohle, jsem prostě totálně k ničemu a nezasloužím si dál pokračovat životem, protože jsem jednoduše obří chodící zklamání.

Tak či onak zavolala jsem mámě. Tím, že je právě v ČR skoro jedna ráno, je naprosto jasné, že mi to jednoduše nevzala. Jsem nejspíše ráda, zítra jí řeknu, že to prostě byl omyl. Ale chtěla bych jí moc říct, jak zle se mi daří no tak či onak ještě není čas na to, vrátit se domů, protože momentálně nemám ani na zaplacení pojištění, které bych musela doplatit, kdybych se chtěla vrátit zpět. Jednoduše tenhle flek potřebuju ještě pár týdnů. Začnu si naprosto velkolepě šetřit a prodám kromě mobilu a notebooku všechny moje drahé věci včetně kabelek. Ty jednoduše nepotřebuju, jestli budu houmlesák.

Tak či onak se nevzdám, musím si něco najít a přežít, protože jiná možnost není. Možná si přeju umřít a příležitosti nejspíše půjdu v životě vždycky vstříc, ale nejsem sebevrah a nejspíše na to ani zároveň nemám.

Pokusím se tu nějakým způsobem udržet do února, kdy to bude půl roku (abych nemusela platit pojištění a navíc si něco málo našetřila) a odjedu zpět do Čr přemýšlet, co dál udělám s mým životem. 100% potřebuju řidičák a 100% potřebuju nějakým způsobem zlepšit mojí psychiku. Pamatuju si, když jsem přemýšlela nad tím, že vlastně jedu do Anglie zapomenout na tu depresivní minulost. Světe div se, je to snad ještě horší.

Meavinka












Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

31.3.2017

My 101 in 1001

Je tohle velká chyba?