Thank U, Next

Jak začit...

Jednou nahoře a podruhé dole, hádám, že takový je život, ale já jsem silnější než tohle všechno, nazvu to píčovinou a překonám vše, co je třeba.

She taught me love
She taught me patience
And she handles pain
That shit's amazing
I've loved and I've lost
But that's not what I see
Just look what I've found
Ain't no need for searching, and for that, I say

Thank u, next...

---

Rozešla jsem se s mým šéfem. A jsem mu neskutečně vděčná za ty dokonalé chvíle, on mi dokázal, že ještě na téhle planetě existují tací, kteří jsiou věrní, upřímní a jednoduše dokonalí. Přesto to není to, co momentálně v životě potřebuju. Poslední týden a něco jsem v obří životní krizi, kdy mi došlo, že je všechno neskutečně v prdeli až na ten vztah. Přemýšlela jsem, jak to vyřešit, strávila nad tím několik dní bez spánku, několik dní ustavičného přemýšletní o tom, co mám dělat, abych si zachovala to, co mám a zároveň si urovnala život. Nejde to, nenapadla mě ani jedna možnost, která by vyhovovala. A to byl problém. Jednoduše zastávám jistý obyčej toho, že bych měla mít nejdříve v životě jasno, měla bych se mít za každou cenu neustále ráda. A až poté konečně do toho života pozvat někoho jiného, neboť potřebuju to vše mít i bez onoho vztahu. Vztah mi nikdy nesmí být jediným pilířem života, který drží jako domeček z karet. Zní to děsně, protože se najde tolik, kteří lásku berou jako to první a nejdůležitější, jenže já taková nejsem. Mojí základní stavební jednotkou je zdravé a soběstačné já, které nemá s ničím problém a popere se s každou překážkou. Dokud nebudu silná a nebudu se hlavně cítit, není možné dát prostor někomu jiného.

Mám poslední dny hlavně špatný pocit z mého života. Nejsem spokojená s prací, nejsem spokojená s tím, jak žiju, jak s tím nic nedělám a hlavně že bych měla mít kotvu, která mě dělí od velkých změn, které můj život vyžaduje, pokud chci být šťastná. Budu upřímná, mám strach ze závazků a jsem celkově přelétavá, nejspíše se nikdy neusadím, nebudu mít jednu práci, ale taková už jsem. On nebyl v tomhle ten pravý. Byl mezi námi věkový rozdíl, který jsme oba vnímali, sice jsme si neskutečně rozuměli ve všem ostatním, ale bylo jasné, že ve finále chceme rozdílné věci. Táhne mu na třicet a už má tendenci usadit se s první holkou, se kterou si bude rozumět. Chce děti, chce ten konečný vztah. No a pak jsem tu já. Já nikdy děti nechtěla, pravděpodobně ani nikdy nebudu připravená mít vlastní děti a to hlavně ze zdravotních důvodů, na druhou stranu jsem o to ani mentálně neměla nikdy zájem. Mám je ráda, nebyla bych jinak chůva, ale představa mých vlastních mě děsí. Nejsem jednoduše vztahový a rodinný typ.

Navíc nechci se usadit, jsem moc mladá na to, abych něco takového udělala. Navíc je mi jasné, že by můj život zůstal takový, jaký je teď, měla bych pravděpodobně práci, která mě nebaví, žila v Praze, měla ten normální život, který mě svým způsobem děsí. Ostatně toužím po něčem, co mě udělá vyjímečnou, dodá mi to dobrý pocit, že jsem přeci jen nepotřebovala vysokou školu, abych vlastnila svět.

Na malý moment jsem doufala, že mě třeba D. přiměje začít chtít rodinu, život s někým po boku, jenže já nejsem taková a moje mentalita zůstává stejná a nepohnula jsem se přesvědčením snad ani o píď.

Mrzí mě, že jsem možná obětovala dokonalý vztah, který jsem tolik chtěla, za něco, co nemusí být tak skvělé. Přesto je to něco, co potřebuju. Kdybych zůstala tam, kde jsem teď, ve šťastném vztahu, nemohla bych si nejspíše nikdy odpustit, že jsem nezkusila něco udělat s mým životem. Ale za co jsem to vlastně obětovala?

Jestli si tady někdo pamatuje, měla jsem v plánu odjet do Číny jako aupair. Uvrtala mě do toho kamarádka, která už tam tři měsíce je a změnilo jí to život. Celkově mám pocit, že je to něco, co jednoduše potřebuju v životě jako zkušenost, a právě proto jsem se rozhodla udělat to.

Předevčírem jsem ještě napsala několik drobných otázek koordinátorce, než se opravdu do programu přihlásím.

Mám z toho lepší pocit, ač jsem poslední dvě hodiny s přestávkami probrečela. Není mi to jedno, rozhodnutí to bylo těžké, ale jednala jsem tak, jak řeklo srdce.

Snad je to pochopitelné, ostatně sama si to nehorázně vyčítám, protože jsem ublížila lidské bytosti, na které mi neskutečně záleží. On si to konec konců nezaslouží a doufám, že ho tohle nezmění, protože jednou ho nějaká holka ocení jako diamant.