15/03/2019

Co k tomu říct...

Od poloviny února se věci mírně rozpadají. Byla narušena moje křehká rovnováha, neboť se poslední dobou poměrně dařilo a těšila jsem se snad že všeho. Nevadilo mi, že jsem přibrala, nevadilo mi nic, protože se všechno ostatní zdálo perfektní. Začalo to někdy kolem desátého, kdy jsem si začala všímat, jak se cosi změnilo a právě v tu dobu začala moje tolik nevítaná melancholická nálada.

---

A právě tahle nálada začala pomalu odstrkávat všechny ostatní lidi pryč z mého života. Mám stádia života, kdy mám pocit, že za každou cenu musím utéct pryč, co nejdál, protože se to zdá jako jediné velmi rozumné řešení. Je to můj ochranný reflex, který přílišně nejde ovlivnit a jednoduše už jsem zvyklá, že si jednou za čas mám chuť sbalit kufry a vypadnout z toho života, který mám. Nechat tu všechny, které znám a být někde jinde někým úplně jiným.

Vše se točí kolem touhy být jinou osobou, bohužel toho nikdy plně nedosáhnete, pokud vás bude obklopovat stále to samé prostředí, stejné osoby...

Tenkrát jsem tu psala, jak jsem se s D rozešla, viděla jsem to předtím jako super rozhodnutí, samozřejmě mi celé věci bylo líto a skoro po měsíci jsme teď opět spolu. Nevím proč, ale když bylo vše dokonáno, viděla jsem, jak špatné rozhodnutí to bylo. Ač mám momentálně vztahově nepříznivé období, kdy moje míra jakékoliv touhy po sexuální interakci je tak nizká, že si příjdu až asexuální v tomto ohledu, přišlo mi, že ještě nebude naškodu v tomhle setrvat. Uvidíme, jak se se vším poperu.

Týden na to, co jsem tu uveřejnila poslední článek, jsem dostala v práci padáka. A právě to bylo tím cosi, co celou situaci totálně dokurvilo. Neměla jsem tu práci moc ráda, ale úpřímně jsem jí potřebovala. Momentální nabídka práce v mém okolí je až kafatrofální a začínám být tak nějak poměrně zoufalá. Sehnala jsem si brigádu, abych zatím mohla splašit nějaké peníze na vše, co denně platím, ale každým dnem si příjdu v horší a horší situaci.

Příjdu si nijak...

A právě to je ten problém. Necítím žádné emoce vůči komukoliv či čemukoliv v mém životě. Není mi zima, není mi teplo, nemám hlad a zároveň hladovím, nejsem unavená a zoroveň bych prospala klidně celý den. Necítím vůbec nic vůči lidem kolem mě. Necítím potřebu vídat se s kamarády, nemám potřebu vídat ani přítele, mám až negativní vztah s rodinou a bude nejspíše ještě po nějakou dobu hůř.

Pořád nemám ani skoro po měsíci jaksi chuť vše totálně vzít zpět do vlastních rukou, beru vše hůř než jsem čekala, ostatně je to poprvé, co jsem v takové situaci, ze které je těžké se dostat.

Odložila jsem Čínu na srpen/září, ale přemýšlím, že jí prozatím vypustím úplně, ač je to něco, co mě poměrně velmi motivovalo, nevím zda je v mých silách vše stihnout do termínu, protože jsem momentálně bez peněz a to hraje poměrně velkou roli.

Přemýšlím nad tím, že si pořídím permanentku do posilky a budu denně trávit čas něčím smysluplným, ač na to očividně má psychika ještě není úplně připravená. Přemýšlela jsem, že bych si sehnala pouze nějakou brigádu na DPČ, kde bych si opravdu vydělala jen to opravdové minimum a soustředila se na fitness, nejspíše bych se alespoň částečně účastnila letošní jezdécké sezóny a pokusila se makat na sobě, aniž bych se musela zajímat o ostatní. Mezitím by se třeba objevily i nabídky práce, které by nebyly špatné, kdo ví...

Minulý týden jsem se svěřila se vším mojí kamarádce, která je mi vždy ve všem velkou oporou. (Pokud někdo pamatuje na říjnové články. je to ta, do který jsem byla totálně blázen.) Je jedinou z mých známých, kdo ví o všem, deprese, sebevražedné sklony, tendence k ED, sebeoškozování... Sdílíme podobné problémy a vlastně mi pomáhá tím, že je v těhle sračkách taky. Vím, že za ní mohu přijít s čímkoliv a ona mě soudit nebude, za což jí moc děkuju. Myslím, že jí stále mám svým způsobem ráda... Ale tohle nebude nikdy jinak než jak je to teď...

Ještě uvidím, co se dá dělat...

Mimochodem chci začít opět psát denně alespoň jídelníčky, protože tohle je něco, co mě opravdu motivovalo...