...It hurts but I won't fight you...
Uh, už je to skoro půl měsíce, co jsem nic nenapsala. Ale upřímně poslední dny byly naprosto neskutečně náročné dny pro mou psychiku a nemám tušení, jak se z toho vlastně dostat. Moje životní situace je neskutečně velká černá díra. Světlo pohlceno, zůstává tma a nikdo netuší, co je na druhé straně. Včerejší den byla poslední kapka. Měla jsem breakdown letošního roku. Minulý rok byl tento den 4.11. Letos přišel o týden dříve. Nebudu zabíhat do detailů, co se včera stalo. Stačí říct, že včerejší den byl naprosto ukázkovým dnem mých neustálých problémů tady v Číně. Jenže doteď to nebylo nic v porovnání se včerejším dnem.
 | Dvě hodiny jsem pak brečela při hovoru s mamkou. Mým osobním ukazatelem naprosto nezvladatelné životní situace je právě pláč. Neroním slzy skoro nikdy a kvůli ničemu. Jenže když už ano, je to naprostý bordel, totální dno. A tak brečím většinou jen jednou do roka, neboť jindy to jednoduše nejde, ač bych třeba chtěla. Situace v tom případě není zas tak zlá, jak si myslím. Máma mě neustále přemlouvá, ať jedu domů, že jsem nešťastná, bojí se, co bych mohla udělat, neboť tady mě nijak nemůže fyzicky ovlivnit. Bojí se, že přestanu jíst, bojí se, že si něco udělám... Já od toho nechci utéct. Ještě není čas na ústup. Možná dělám kravinu, že vše ždímám až na dno, ale jinak to neumím. Tak či onak jsem si včera zašla na moje první tetování. Jedná se o souhvězdí Orion. Respektive jsou to hlavní hvězdy. Nejdůležitější je levá spodní hvězda. Asi nemusím vysvětlovat, co pro mě moje tetování znamená, jedná se o velmi osobní záležitost, kterou pochopí jen několik lidí, kteří velmi dobře znají. Ale je to něco, co si ponesu do hrobu, aniž bych někdy tohodle tetování litovala. Nechápu, proč jsem tolik otálela a odkládala vše až doteď. Upřímně jsem zklamaná. Jsem zklamaná, že to nebolelo. :D |
Mrzí mě, že tu nemám moc kamarádů, se kterými bych mohla trávit čas. Z nějakého důvodu mi příjde, že si s holama po většinu času vlastně nerozumím. Nebo jak to vlastně vysvětlit... No takhle. Nejspíše každý má dva typy kamarádů. Ti se kterými tráví čas, ale kdyby se něco stalo, jednoduše to s nimi probírat nebudete. A pak tu jsou ti, kterým se svěříte okamžitě a jsou to ona skvělá osobní a intimní přátelství. MInulý rok jsem v Anglii byla ráda, neboť jsem si jednu takovou kamarádku, které muho sdělit všechna moje trápení, měla. Tady to tak bohužel není. Všechny ostatní aupairs ... No nevím, necítím s nimi natolik v dobrém vztahu, abych s nimi sdílela mé problémy. Bohužel žádná asi nestojí o to být moje lepší kamarádka. A ta potřeba ventilovat problémy je tak velká, že mě žere zevnitř, dokud to nebouchne jako včera. Musím uznat, že jsem vděčná za to, jakou oporou se mi snaží máma s bráchou být a upřímně přemýlím, že nějakou dobu zůstanu u nich, až přijedu zpět v únoru, neboť nejsem ready žít sama. Respektive jde o psychiku. Je totiž totálně jasné, že bych to po téhle stránce nejspíše nedala a dohnala bych se brzo do super depky, že by to nemuselo dobře dopadnout.
Slíbila jsem mámě, že tedy po příjezdu půjdu alespoň několikrát na sezení. Jenže můj problém je následující.
Nic mi nedělá v životě radost, nic mě neuspokojí, dávám si přehnané cíle, u kterých vím, že jsou momentálně jen těžko splnitelné. Nic pro mě nemá velkou emocionální hodnotu. Jsem typ člověka, který je na neskutečně podivné míře melancholismu. Já chci být smutná, vidím v tom estetiku. Je to jako nemoc, ze které se člověk nechce vyléčit. Nebo chce, ale nedělá nic pro to, aby se uzdravil.
Celý život jsem zatím neměla kus doby, kdy bych si řekla, co vlastně v životě chci. Lítám všude možně a cítím se jako kolibřík, bojím se, že by vše bylo špatně, kdybych se na chvíli zastavila. Pracovala jsem vlastně už od konce základky a to v celkem velké míře i na studenta. Co jsem před dvě lety skončila školu, neustále pracuju po světě a vlastně nevím, co bude zítra. A možná mi právě tohle nedělá dobře. V únoru se tedy do žádné práce hnát nebudu. I máma mi řekla, že bych měla jednoduše na nějaký čas zastavit, nic nedělat pár měsíců, jít na terapii, jet někam prostě na dovolenou, užít si trochu volna, zkusit si v životě najít něco, co by mi dělalo radost. Zvolnit. Možná má pravdu. Respektive chci mít trochu volna, nemám vůbec čas přemýšlet.
Tak či onak uvidíme, jak to půjde v následujících dnech. Teď když jsem se včera pořádně vybrečela, cítím jak přichází další stádium. Moje další stádium je naprostá nasranost. Nasranost na všechno a na všechny, jsem v tomhle období neskutečně hnusná, odporně upřímná, ironická až to bolí a jednoduše je to doba, ve které si musím dost dávát pozor hlavně v práci.
Doufám, že se vám (hlavně tobě Sugar) daří skvěle :) :*
Komentáře
Okomentovat