...Somebody else might end up being me.

Už je to několik dní, co jsem přemýšlela nad psaním deníku, koupila jsem si dokonce papírový, ale nic se nejspíše nevyrovná době, kdy jsem tady psala jako fretka. Dva dny zpět jsem dokonce i správu blogu otevřela a zabrousila do složky se smazanými články, kde všechny uchovávám již jen pro mé oči. Jsem vděčná, že jsem měla kdysi takový skvělý nápad, dnes už se nad tím směju, byla jsem taková maličká naivka.

Pro dnešní jídelníček klikni zde

(zveřejněn až na konci mého čínského dne)

---

(Pro krátké vysvětlení, co se změnilo: Od konce srpna jsem teď v Číně jako soukromá učitelka angličtiny. Dostala jsem se k tomu dost náhodou a šíleně dlouho váhala. Tak jsem tady a upřímně? Žádná sláva. Ostatně není vše zlato, co se třpytí, že?

Možná bych už konečně měla přestat před problémy utíkat pryč, jenže ono je to jediné, v čem jsem fakt v životě dobrá.)

Chtěla bych zase denně přispívat, sice teda jen pro sebe, nejspíše nehodlám vyhledávat jiné blogy, už ani na instagramu aktivní moc nejsem, co mi smazali předešlý. Jednoduše vím, že jakmile to nebude tady, všechno to ztratím. Ostatně kde jsou vlastně všechny moje papírové deníky, které jsem psala? Kdo vlastně ví...

Tenhle život se vlastně teď kryje s tím, který jsem žila minulý rok, kdy jsem byla nešťastná v Lodnýně, ač dnes bych za to dala hodně. Ty měsíce byly neskutečně na hovno, já vím, ale beru Londýn jako domov, což tedy o Číně říct nemohu. Necítím se tu jednoduše dobře, je tu jazyková bariéra, mám paranoidní a samozřejmě i odůvodněný špatný pocit z toho, že o mně ne vždy mluví kladně či alespoň neutrálně. Mladá mi všechno řekla. Samozřejmě to začalo tím, jak si povídali o tom, že jsem tlustá. To jsem se dozvěděla poměrně náhodou, neboť mladá chtěla nahrát hlasovky předešlé učitelce, tak jsem to nahrávala na memos v mém mobilu.

"They say that Nika is fat... But I think she's not."

Samozřejmě jsem byla alespoň ráda, že se malá zastává toho, že nejsem tlustá, jak její rodina říká a tak, neboť fat shaming tady je ukrutný v Číně a je pro ně každý nad 50kg jednoduše velký a tlustý. Jejich mentalita je příšerná. Jenže tohle mě fakt dostává. Je jisté, že se mě tohle dost dotklo a už od příjezdu toho zas tolik nesním. Nebo se tedy snažím. Většinou to není těžké, neboť se cítím zle, že tu musím jíst.

Moc ráda bych začala jíst jen jedno jídlo denně, což pro mě znamená pravděpodobně večeře, neboť té se pravděpodobně nevyhnu. Nechci, aby si začali bůh ví co myslet. Ale jednoduše vynechat snídani a oběd není vůbec těžké. Denně jsem teď unavená, teploty se tu změnily z 35 stupňů na chladných 18. Už jsem chytila první rýmičku, neboť jednoduše tělo není zvyklé na takovou změnu. Nejsem moc nemocná, ale nejspíše jsem se tomuhle nemohla vyhnout, tak ať to mám už za sebou.

Za 137 dní jedu domů, nemám páru, co budu dělat pak, ale na to asi během následujících měsíců příjdu. Asi si splatim nejdříve splátky za mobil, neboť už mě to nebaví platit a udělám řidičák. Napjatě samozřejmě sleduju věci ohledně Brexitu, neboť jsem chtěla alespoň na nějaký čas zpět do Anglie. Ostatně pokud někde chci prožívat podzimní depky, je to Londýn. Jak mě to město chybí. Samozřejmě město, kde teď jsem v Číně je skvělé, ale prostě Lodnýn je Londýn. Ty vzpomínky se staly estetickou podstatou a teď plní mou hlavu.

Před pár dny přišlo něco, co bych asi nečekala.

(Vsuvka: S Veronikou jsem chodila od ledna do prosinnce minulého roku, předtím jsme byly nejlepší kámošky.)

Napsala jsem Veronice po pár dnech, je to už taková rutina, kdy jen kontroluju, jestli se má fajn a tak. Za tenhle rok jsem si myslela, že se nějak dostala přes náš rozchod. Nečekala jsem sice, že budeme zase takové kámošky jako kdysi, ale tohle... Nevím, jaksi mě to vzalo.

A co se stalo? Bavily jsme se o tom, jak teď často jezdí do Prahy kvůli škole a tak, a že se její mámě nelíbí to, že zůstává dost často u přítele. Eheh, cože? Ona si někoho našla? Měla jsem upřímně radost! Tak jsem se jí ptala na podrobnosti, jenže mě fakt extrémně rychle odpálkovala s tím, že mi do toho nic není...

Samozřejmě mě nesere, že se s někým dala dohromady, už bylo na čase, ale myslela jsem si, že jsme jakž takž v pohodě a tohle mě prostě no nevím... Tohle mě donutilo přehodnotit, zda má vůbec cenu naše kamarádství udržovat, když i tohle nesmí být předmětem konverzací. A tak jsem ji jednoduše přesunula od archivovaných, nebot asi nemá.

Tahle Čína je ostatně skvělá na přemýšlení. Mohu konečně rozlišovat, co mi v životě chybí, co potřebuju, co naopak nechci a nutně nemusím mít. Je to síto na přátele, taky hodlám zakopat vztah s mou kdysi nejlepší kamarádkou Hankou, dlouho si moc nerozumíme a měla jsem jí poslední rok plný zuby. Ještě mi dluží prachy, tak je z ní vytřískám (kdybych je nepotřebovala, asi mě to nezajímá) a pak už ať si dělá, co chce.

Chybí mi doba, kdy bylo vše drama jen drama teen pořadů, kdy jediné, co se řešilo, byly vztahy, vzhled a nic jiného. Klidně bych se vrátila do doby, co jsem tenhle rok založila, byl to důležitý rok a některé věci bych tak ráda změnila. Přesto jsem ráda, že je vidět, jak moc mě to dokázalo změnit. Neříkám, že to bylo k lepšímu, ale připadám si stoprocentně moudřejší a poučená.

Asi půjdu oběhnout blogy, abych měla představu, co nového a starého tu zůstalo.