Život s někým uvnitř

Tohle je možná něco trochu jiného. Včera jsem trochu přemýšlela, vzniklo toto. Je to krátký text, jak je někdy hrozné existovat s psychotickým Alter egem. Jaký je váš vnitřní hlas? Je to opravdu váš, či snad patří někomu jinému? Já se o svůj dělím. Rozdíl mezi mnou a mnou je způsob přemýšlení. Já jsem optimista a alter já pravým opakem. Můžete si to někdy prohlédnout v článcích. Dost možná se to dalo zaznamenat dříve. Předtím se jednalo o mnohočetnou poruchu osobnosti. Tato nemoc je přesně toto. V jednom těle jsou dvě různé osoby. Ale jedna si nepamatuje to, co druhá. Trpěla jsem tím opravdu dlouho, léčí se to těžko a léčby bývají neúspěšné. Po rocích se má osobnost snad opět spojuje, i když to tedy teď vypadá takto...

"Dnešní den bude skvělý, cítím to. Konečně jsem se skvěle vyspala a jistě už to bude lepší," protáhla jsem se a ještě stále přemýšlela, že by nebyl hřích ještě dalších pět minut bezstarostně ležet. Postel je přecijen tak teplá, že by toho byla škoda. Navíc mám přeci čas.

"Měla bys vstát, pět minut se může hodit," ozvalo se v mé těsné blízkosti, jako by dotyčná osoba rezonovala uvnitř mé hlavy.

"Někdy tě fakt nenávidím," odpovím unaveně a dostávám se z postele. Neunikne mi ale při pohledu do zrcadla můj vzhled.

"Žádná změna se přes noc nekonala, pořád se sama sobě nelíbím." Podívala jsem se na sebe pořádně. Stále jsem měla tlustá stehna, špeky kolem břicha. Přejela jsem si prsty přesto po výrazných klíčních kostech a pokračovala níž až tam, kde se jemně rýsovaly pánevní kosti.

"Měla jsi se včera více snažit, neviděla bys výsledek, ale určitě by ses cítila lépe. Mě by bylo lépe..." Zaslechla jsem jen tichý hlásek a raději neodpovídala. Někdy bych všechny vraždila polštářem.

Snažím najít vhodnou kombinaci oblečení, a když jsem spokojená, konečně házím dva sešity do malé kabelky hned vedle flašek na vodu.

"Dvě flašky nestačí. Dva sešity nestačí, i když ty stejně tu školu nebereš vážně."

Chtěla jsem něco namítnout, ale nebyl čas.

"Už zase nestíháš, jsi fakt příšerná, nedokážeš si nikdy rozvrhnout čas, aby to bylo perfektní..." To je jediné, co v tu chvíli slyším. Pak opouštím pokoj a ona osoba pokračuje v mých stopách.

Potkávám matku dělající snídani. Hned mi podstrkuje snídani, ale druhá osoba ihned říká, že se najíme až později.

Cestou do školy se dívám skrze okénko autobusu a poslouchám přátele, kteří stále debatují o škole, hrách nebo životě. Já se do konverzace zapojuji. Slíbila jsem to oné osobě. Budu se chovat ke všem přívětivě a budu se snažit nevypadnout z každodenního života.

Stále mi říká, abych teď řekla tohle, abych řekla tamto, jen abych co nejlépe odpověděla, důležité je, aby se zdálo, že je všechno v pořádku. Sem tam mi ale tato osoba podstrkuje cestou do školy i zlé myšlenky.

Nutí mě přemýšlet, zda bych byla schopna skočit pod auto, zda bych si dokázala ublížit natolik, aby byly následky fatální.

Proč prostě ve svém okolí mám tuto toxickou osobu? "Nejsi nic víc než osoba, na kterou stejně po letech zapomenou, nejsi pro nikoho důležitá, vyměnili by tě za pytel kamení, sama se nemáš ráda, jak by tě tedy mohl mít rád někdo jiný? Je to snad jasné, nemyslíš? Vždyť je to logické, zapoj svůj geniální mozek. Počkej, co když byl ten test podvod a ty vlastně nejsi tak chytrá jak ten koeficient říká? Určitě tomu tak je. Ještě aby se našlo něco, v čem by jsi vynikala. Propadáš ve škole, tvůj přítel tě přestal milovat, přátelé by tě vyměnili, už to tolikrát udělali, pro matku jsi zklamání, bratrem nenáviděná. Nejsi hezká. Lidi za tebou chodí jen s bolavým srdcem a zničeným svědomím. Nejsi nic než hlupačka. Hloupá holka, které si nikdo neváží, protože jednoduše je taková, že se lidé pouze zabavují tím, jak s tebou manipulují. Neboj, schovej se támhle ty nicko. Já vím, jak s nimi jednat." To říká... Je to bolestivé. Pak přijde a snaží se vše urovnat. Snaží se být jedinou oporou mého života, přesto ani tato osoba toho nedělá dostatek a vůli má slabou. Někdy to ani jeden z nás nezvládá. Společně trpíme, společně se litujeme, společně věříme v lepší zítřek a ten neprochází. Chceme se společně smát. Chceme pracovat na tom, abych nemusela slýchat ta odporná slova, která mě tolik bolí. Jen je to pro tu osobu těžké.

Tou osobou není nikdo jiný než já. Žiju s ní. Každý den můj optimismus sráží právě ona.