Meavinka

Tak jsem tu den v novém a moje dojmy? Necítím se dobře. Na druhou stranu nevím, zda je to jednoduše podzimem nebo opravdu situací. Nejspíše obojí. Zase jsem citlivá ohledně mého života a nejde to nějak zmírnit. Budu dělat víc, než jsem dělala doteď a ještě za to mám méně. Už jsem si tentokrát naprosto neodepřela postěžování si matce. Mám 90 £ na týden a ještě si musím odečíst přibližně 70 za mobil a tarif měsíčně. Tím tedy zůstávám s čistými 300 librami na měsíc a mohu si vybrat, zda se tedy chci bavit teď nebo šetřit, abych mohla vypadnout. Už jsem přemýšlela nad tím, zda tedy vůbec má cenu zůstat, protože to bych mohla vzít v Česku jakoukoliv brigádu a vydělat si víc. Přemýšlím, jak s tím sakra vynaložit, protože tohle je poměrně na nic. Tak či onak se už nějakou dobu dívám po nějaké víkendové brigádě. Prostě mi nezbyde nic jiného než zase něco obětovat. Tentokrát je to můj čas. Je mi to líto, protože tím, že celý víkend strávím v práci, nejspíše nebudu mít moc času užít si to, co si...

Tak je úterý a já stále žiju. Překvapivě. Celý víkend jsem byla v jedom kole, jezdila po Londýně z jednoho konce na druhý a nejspíše to bylo zbytečné. Takže kde všude jsem vlastně od čtvrtka byla? Tak v pátek večer jsem si byla pokecat se slovenskou maminou z Lutonu. Chtěla jsem zůstat v Londýně, ale tak kdyby se nic jiného nenašlo, proč ne. Na druhou stranu jsem od ní měla druhý den zprávu, že bohužel. Tak říkám OK, nevadí. Šla jsem za jinou. Ta měla zase moc malé děti. Jako nevadilo by mi to, v ČR jsem se starala i o maličké děti, ale tady v Anglii bych si jednoduše v tomhle nevěřila. Takže to jsem odmítla já s tím, že tedy asi fakt chcípnu. Mezitím jsem si zavolala s týpečkem z Wimbledonu, který hledá pro své dvě holky, ale ten by byl volný až během týdne, což jsem čekat nemohla. Zároveň jsem byla v kontaktu s fakt busy single tatíkem Markem, který tedy nevyšel, protože bych to časově nestihla. Samozřejmě hned pak jsem hnala do Earsfieldu (cca 15 minut vlakem na Waterloo). S tím týp...

Takže jak je jasné, karma mi opět dává sežrat, že jsem špatný člověk, protože jsem momentálně bez práce a v neděli budu i bez jídla a střechy nad hlavou. A teď si jednoduše nedělám srandu, všechno je v naprostých sračkách a já vůbec netuším, co budu dělat. Mám čas do neděle, ale i tak se bojím, že si do té doby jednoduše nic nenajdu a prostě chcípnu. Na druhou stranu dost přemýšlím o tom, že zrovna tomu bych mohla jednoduše dopomoci. Tedy alespoň bych chtěla. Chtěla a neudělám to. Moc moc bych chtěla, ale ani plakat nemůžu. Dívám se na obrazovku naprosto klidně, bez jakékoliv emoční exprese. Nic. Jen tu tak sedím a vlastně nejsem ani překvapená, že se tohle vlastně stalo, smůla se mi ostatně lepí na paty celý život a neúspěch jak by smet. Jednoduše ať dělám, co dělám, zdá se, že to prostě vždycky skončí naprosto katastrofálně. Moje sebevědomí je snad ještě níže než pod bodem mrazu a přeju si prostě skončit tohle všechno, protože mám pocit, že jestli nezvládnu tohle, jsem prostě totálně...

Je to nějaká doba, co jsem něco přidala, ale upřímně jsem na pokraji sil, abych něco pořádného napsala. Jestli jsem si předtím myslela, že jsem v naprostých sračkách, teď to vím jistě. Ani druhá rodina mi nevydržela dlouho. Rodiče se rozhodli najít si pro děti jinou zkušenější holku a já dostala více méně týden na to, abych se vystěhovala a našla si jinou rodinu. To je mi ale pech, prostě skvělý. Jsem trochu ztracená, netuším, co dělat. Samozřejmě pár rodin jsem našla, s pár z nich mluvím, ale nikdy se mi to nezdá ideální až na dvě. S těmi jsem mluvila a čekám na rozhodnutí té první, která se mi líbí víc. Tam soutěžím ještě s jinou dívčinou a no nevím, zda vůbec mám na to být lepší než někdo jiný. Uvidíme, jak se rozhodnou, děckum jsem se prý líbila, ty se zase líbila mě, takže idální. Druhá rodina taky super, jestli nevýjde první, byla bych fakt v koncích, kdyby už tahle druhá někoho našla. Doufám, že když se ani jedna z těhle dvou nepovede, stihnu si sehnat něco jiného a moje momentá...